Christian Horner před vedením stáje Red Bull

Rodák z Leamingtonu ve Velké Británii začínal jako automobilový závodník. V tomto směru se tedy nijak neliší od krajana Olivera Oakese, jehož kariéra u Alpine F1 ovšem měla jepičí život. Sám Christian Horner prošel domácími šampionáty Formule Renault, F3 i F3000 (někdy označovaná jako britská F2). Aby si usnadnil kariéru, založil s otcem Garym závodní stáj Arden International. Za ni odjel celý ročník 1997 mezinárodního mistrovství F3000. Ve stejné sérii pokračoval i následující sezonu.

Za přerod z Christiana Hornera závodníka do Christiana Hornera manažera vlastně může rodinný přítel David Richards. Někdejšího šéfa týmů Benetton a B.A.R. ve Formuli 1 či zakladatele společnosti Prodrive oslovil v zimě 1998 ruský Lukoil. Ropný gigant chtěl vstoupit coby sponzor do motorsportu a Richards to měl zařídit.

Vzhledem k tomu, že přihlášky do F3000 byly omezeny, dohodl se britský podnikatel s Hornerem, že Prodrive převezme 50% podíl v Ardenu výměnou za to, že se Christian stane manažerem týmu. Na konci roku 1999 Richards prodal podíl v Prodrive společnosti Apax Partners. Ta však nechtěla ve F3000 pokračovat. Christian Horner proto uplatnil opci na zpětný odkup podílu společnosti Prodrive. Arden International pak vládl závěrečným letům F3000. Mistrovský titul s ním vybojoval Björn Wirdheim (2003) i pozdější pilot F1 Vitantonio Liuzzi (2004). Za Christianovu stáj závodil roku 2002 také český jezdec Tomáš Enge. Liberečan s ní nasbíral tři výhry a celkově obsadil bronzovou příčku.

Šéfem týmu Red Bull od začátku účinkování ve F1

Během působení Ardenu ve F3000 patřil mezi Hornerovi konkurenty také Helmut Marko se svou stájí RSM Marko. Tu mezi lety 1999-2003 nasazoval pod jménem titulárního sponzora jako Red Bull Junior Team. Když se rozhodl rakouský výrobce energy drinků vstoupit coby závodní tým do královny motorsportu, působil v roli poradce právě Marko a do vedení stáje byl dosazen Christian Horner.

Angličan za dvě dekády s „rudými býky“ dosáhl impozantních úspěchů. Po pomalejším rozjezdu přišly první úspěchy se Sebastianem Vettelem, kterého Red Bull přetáhl automobilce BMW. Německý jezdec pro výrobce energetických nápojů poprvé vyhrál na Monze roku 2008. Celkem paradoxně se tak stalo v béčkové stáji Toro Rosso (dnes Racing Bulls). S hlavním týmem pak ale čtyřikrát v řadě ovládl celý šampionát (2010-2013). Tuto dominanci narušil až Mercedes, jenž dokonale využil přechod do hybridní éry pohonných jednotek. Díky ní se pilot stuttgartské značky Lewis Hamilton dotáhl v počtu mistrovských titulů na Michaela Schumachera.

Žezlo vládce znovu převzal Red Bull kontroverzní Velkou cenou Abú Zabí 2021. Závod v arabském emirátu i titul v celém šampionátu F1 vyhrál nizozemský jezdec Max Verstappen. A stal se novou hvězdou rakouské stáje. K triumfu ze sezony 2021 přidal další tři (2022, 2023, 2024). Šanci obhájit titul má také letos, byť není příliš velká.

Nástupcem Hornera Laurent Mekies

Odchod Christiana Hornera z vedení stáje vyvolal domino efekt. Jeho náhradníkem se ještě ten samý den stal Laurent Mekies, dosud šéf týmu Racing Bulls. Dnes 48letý Francouz po studiích na ESTACA nastoupil do společnosti Asiatech. Za tou stál zkušený konstruktér Enrique Scalabroni. Argentinec začínal evropskou kariéru u italské Dallary a dále pracoval pro stáje Formule 1 Williams, Ferrari nebo Lotus.

Asiatech v té době úzce spolupracovat s ekipou Philippa Sinaulta Signature ve francouzské F3. Jednalo se partnerství na technologické bázi, které dnes známe například mezi Toyotou a Haasem ve F1. Když Scalabroniho organizace začala dodávat motory Arrowsu, dostal se Laurent Mekies do F1. Zde pokračoval u Minardi poté, co přešel Asiatech k Gian Carlově squadře.

V roce 2006 koupil tým z Faenzy Red Bull a přejmenoval ho na Toro Rosso. S béčkem „rudých býků“ zůstal Francouz dlouhých devět let. Následně pracoval několik roků pro FIA a má za sebou také zkušenosti u Ferrari, kde začínal v roli sportovního ředitele. Po odchodu Franze Tosta z Toro Rosso (v té době oficiálně přejmenovaném na AlphaTauri) zaujal loni jeho místo šéfa stáje. Stejnou úlohu zastával i v letošním roce, přestože se tým znovu přejmenoval. Tentokrát na Racing Bulls.

Na Mekiesovu pozici pak povýšil britský inženýr Alan Permane, který od loňska pracoval pro Racing Bulls jako závodní ředitel. Jeho kariéra ve F1 je silně spjata s Enstone. V tomto sídle sbíral první zkušenosti s Benettonem. A přežil zde všechny vlastníky stájí i změny názvů. Od Renaultu přes Lotus až po Alpine. Slavil tak mistrovské tituly Michaela Schumachera i Fernanda Alonsa. Po restrukturalizaci Alpinu však začátkem července 2023 odešel a před svým příchodem do Racing Bulls strávil několik měsíců mimo F1.

Článek Red Bull prochází personálním zemětřesením se nejdříve objevil na Pitstop007.

Noc s legendou

O tom, jak je Mika v Česku oblíbený, svědčí fakt, že se podařilo organizátorům vyprodat celou Lucernu. Kromě tradičních fandů se události zúčastnila i tuzemská smetánka. Výsostnou první řadu v hledišti tak obsadil například někdejší automobilový závodník a dnes miliardář Richard Chlad, vlivný (a kontroverzní) lobbista Ivo Rittig nebo majitel jednoho ze sponzorů akce Jan Kusý. Promotér celého večera Petr Větrovský pak představil moderátora. Tím se nestal nikdo jiný než zápasník MMA Karlos „Terminátor“ Vémola.

Sázka na českého bojovníka se ukázala jako šťastný tah. Terminátor i Mika Häkkinen sdílí stejnou vášeň pro řízení rychlých aut. Zápasník se pak dokonce pochlubil, že si díky svému příteli jízdu ve formuli vyzkoušel. Bohužel už neprozradil, o jaký monopost se jednalo. I když je jasné, že Formule 1 to nebyla. Víme tak jen, že mechanici z vozu vyndali vše, co nebránilo v jízdě. A to včetně sedačky. Jinak by se Karlos Vémola se svou muskulaturou do auta vůbec nevešel…

Lukáš Pešek jako předskokan

Před příchodem hlavní hvězdy si organizátoři pozvali někdejšího závodníka MotoGP Lukáše Peška. Vémola s Lukášem probíral jeho kariérní cestu. Ta vedla od obyčejného kluka z pražského sídliště až do královské kubatury silničních motocyklů. A nebyla vůbec jednoduchá. „Česílko“ totiž stejně jako Mika Häkkinen nepochází ze zámožné rodiny. A tom, jak je motorsport finančně náročný, píšeme na naší platformě de facto pravidelně. Ale když se vášeň snoubí s talentem, jde se dostat mezi elitu.

Kromě úspěšné kariéry pak 39letý Čech také hovořil o trénování dětí. Právě jim se dnes věnuje. Přiznal například, že své svěřence bere i do zahraničí. Protože být nejlepší v tuzemsku na mezinárodní scéně nic neznamená. Skutečná konkurence se nachází v Itálii nebo Španělsku.

Na scénu přichází Mika Häkkinen

Karlos Vémola si s Peškem povídal úvodní hodinu. Po ní dorazila na jeviště hlavní hvězda. A sklidila obrovský aplaus. Organizátoři koncipovali setkání s Mikou Häkkinenem tak, že večer chronologicky rozdělili. Tedy od začátků Mikovy kariéry až po současnost. K tomuto účelu promítali fotky či videa na plátně, jež bylo umístěno nad hlavami obou mužů. Jen pro kontext dodáváme, že se uskutečnilo setkání s Létajícím Finem ve stejný den, kdy se jel v Číně sprint Formule 1. K aktuální situaci v královně motorsportu se Mika také pochopitelně vyjádřil. Avšak nepředbíhejme. Vezmeme to hezky popořadě.

Nemá smysl dopodrobna replikovat celou kariéru Létajícího Fina. Mimo toho, že byla značně dlouhá, si lze také většinu věcí snadno dohledat na Wikipedii či v jiných internetových zdrojích. Proto jsme vypíchli jen ty nejzajímavější části. A k nim pochopitelně Häkkinenův originální komentář, který už tak snadno k mání není.

Rivalita s Michaelem Schumacherem

Oba vrstevníci postoupili do královny motorsportu z F3. Zatímco si Mika Häkkinen odnesl korunku vítěze z britského šampionátu 1990, Michael Schumacher získal titul ve stejném roce v domácí soutěži. A v německých „ef trojkách“ také proti sobě závodili. Sezona britské série totiž skončila 7. října na Silverstonu. West Surrey Racing Dicka Bennettse tak vyslal Häkkinena o týden později na Hockenheimring, který uzavíral německý šampionát. Fin získal na úkor Němce pole position a před Schumacherem také zvítězil.

Poprvé se nicméně za volanty monopostů střetli už předchozí rok (závěr listopadu 1989). A to na asijském světadílu při prestižním závodě F3 v Macau. Ani jeden z nich nedokončil. Ale jen o rok později se postavili na start stejného závodu znovu. Tento souboj navždy vstoupil do dějin motorsportu.

Do posledního kola vjížděl na vedoucí pozici Schumacher, ale Fin na něj silně dotíral. Přesto, že mu i druhé místo v součtu obou jízd stačilo k celkovému vítězství. Po výjezdu na rovinku jasně rychlejší Häkkinen zaútočil zprava. Jenže Němec ve snaze zabránit předjetí taktéž korigoval vůz pravým směrem. Tím červenobílý Ralt RT34 nabořil Schumacherův Reynard 903 a bylo vymalováno. Mika odstoupil a Michael i bez zadního křídla dovezl svou formuli vítězně do cíle.

Létající Fin se už v klidu a pohodlí sálu pražské Lucerny díval na tyto archivní záběry. Očividně Schumacherovi tenhle manévr nikdy nezapomněl. A když ho komentoval, znovu poukázal na Němcův unfair styl jízdy. Vlastně působilo sympaticky, že Mika Häkkinen mluvil dost otevřeně. Bez tradičního zbožšťování Schumachera a Senny či idealizování vztahů s Davidem Coulthardem.

Mika Häkkinen týmovým kolegou Ayrtona Senny

Po dvou sezonách s pomalým Lotusem nesehnal Mika na rok 1993 závodní sedačku. Proto vzal za vděk místem rezervního pilota u McLarenu. Za britský tým pod taktovkou tehdejšího šéfa Rona Dennise startoval trojnásobný mistr světa Ayrton Senna a nováček Formule 1 Michael Andretti. Američan absolvoval většinu sezony.

Avšak ve srovnání s brazilským šampionem dosahoval jen podprůměrných výkonů. Sám Dennis o mnoho let později uvedl, že za Andrettiho neúspěchy nejvíc mohla jeho neochota se přestěhovat do Evropy. Kvůli tomu se s týmem nikdy doopravdy nesžil. A výsledky na dráze byly jen důsledkem…

Jenže nezdar jednoho znamená příležitost pro druhého. A tak dostal Mika Häkkinen šanci v kokpitu McLarenu MP4/8 při VC Portugalska. Na Autódromo do Estoril šokoval výsledkem z kvalifikace. Nestačil pouze na dominantní Williamsy. Především však porazil stájového kolegu a krále soubojů s časem Ayrtona Sennu.

V Lucerně vzpomínal na tuto příhodu s úsměvem. Přiznal, že při řízení levou nohou brzdí, zatímco Brazilec používal pro oba pedály jen pravou končetinu. Senna se ho později ptal, jak dokázal být tak rychlý. A Finova odpověď se ho natolik dotkla, že s Häkkinenem několik týdnů nemluvil. Bohužel ani Karlos Vémola z Miky nedostal, co přesně tehdy brazilskému šampionovi řekl. Ale prý to nebylo nic neslušného. Tak spíš tipujeme, že šlo o hodně sebevědomou odpověď…

Nehoda v Adelaide 1995

Během večera pak také Mika Häkkinen připomněl jednu věc. Trvalo mu dlouhých sedm let, než začal ve Formuli 1 vyhrávat. Naopak se mu nevyhnula nehoda, jež málem ukončila nejen jeho kariéru, nýbrž i život. V páteční kvalifikaci na VC Austrálie jeho vůz postihl defekt levé zadní pneumatiky. Létající Fin se v rychlosti cca 200 km/h skutečně vznesl do vzduchu a tvrdě narazil do bariéry. Häkkinen si při havárii potloukl hlavu o volant a okraje kokpitu. A právě hlava to odnesla nejvíc. Ale nejen ona.

Zaklíněn ve svém autě se snažil pohnout končetinami. Jenže to nešlo. Lékaři provedli už na místě nehody nouzovou tracheotomii. Následně Miku převezla sanitka do nemocnice v Adelaide. Zde si pobyl měsíc. Vzhledem k rozsahu zranění hlavy nemohl být přepraven do Evropy letecky. Z Austrálie na starý kontinent tak připlul lodí. Mika Häkkinen prozradil, že ho pro tuto cestu navlékli do speciálního obleku. Ten eliminoval okolní tlaky. Nejen Karlos Vémola se pak dozvěděl, že od tohoto incidentu trpí Létající Fin částečnou ztrátou sluchu. Právě vzpomínky na havárii v Adelaide 1995 pro nás byly tím nejsilnějším okamžikem celé Noci s legendou.

Mika Häkkinen šampionem Formule 1

McLaren MP4/13 představoval v roce 1998 nejrychlejší vůz ve startovním poli. Jenže oproti očekávání se s ním lépe dařilo Häkkinenovi, zatímco David Coulthard zaostával. Vztahy obou pilotů nejlépe demonstrovala známá poučka: První, koho musíš porazit, je tvůj týmový kolega. Mika k tomu pak přihodil ještě jednu příhodu. Když oba ve stejnou dobu cestovali na Ostrovy, každý použil svůj soukromý tryskáč. Na rozdíl od běžných smrtelníků, kteří mají v rodině maximálně dvě, tři auta, piloti Formule 1 se přesouvají vlastními letadly…

O to úsměvněji působí skutečnost, že Mikova životní cesta mohla být úplně jiná. Kdyby už v začátcích kariéry nepotkal svého krajana Keke Rosberga. Kde jinde než v helsinské sauně. Od té doby nad ním převzal šampion F1 z roku 1982 patronát a nasměroval ho až do královny motorsportu.

Na druhou stranu však musíme upozornit, že v téhle disciplíně se prosadí jen perfekcionisté a workoholici. A to na všech postech. Dobře to ilustruje vzpomínka Stephena Gilese. Novozélanďan dnes vlastní stáj Giles Motorsport, kterou nasazuje v šampionátu Regionální formule Oceánie. Ale v letech 1997 a 1998 dělal druhého mechanika Davidu Coulthardovi a pro následující dva roky povýšil na mechanika číslo 1 u Miky Häkkinena.

Právě v této roli měl na starosti i zastávky v boxech. Z archivních záběrů ho tak můžete znát jako „muže s lízátkem“. Stephen Giles před lety uvedl, že příprava na sezonu 1999 trvala dva měsíce bez jediného dne volna. Sám pracoval týden před úvodní velkou cenou asi 126 hodin. Jenom díky enormnímu úsilí celé stáje McLaren mohl vyhrát Mika Häkkinen dva tituly mistra světa.

Další střípky z Mikova vyprávění

V rámci chronologie samozřejmě Létající Fin nevynechal ani závěr kariéry v královně motorsportu. Z logických důvodů rád zavzpomínal na svůj předjížděcí manévr z VC Belgie 2000. Ve Spa využil toho, že vedoucí Michael Schumacher dohnal o kolo Ricarda Zontu. Zatímco Němec předjížděl Brazilce ve službách BAR zleva, druhý Häkkinen se ve stejný moment prosmýkl vedle obou jezdců po pravé straně. Tenhle husarský kousek zajistil Mikovi vítězství v závodě, ale hlavně se zapsal do historie Formule 1. Proslavil se samozřejmě i tehdy 24letý rodák z Curitiby. Avšak úplně jiným způsobem, než by si sám Zonta přál.

V souvislosti s Michaelem Schumacherem také Fin hovořil o tehdejší situaci ve Ferrari. Häkkinen poukázal na fakt, že italská scuderia stavěla auto na míru německé hvězdě. A druhý pilot se musel naučit vůz nějak řídit. Přestože měl úplně jiný jezdecký styl. Podle Létajícího Fina dnes panuje stejná situace u Red Bullu. Jediný, kdo skutečně dokáže „rudého býka“ ovládat, je Max Verstappen, a proto jeho týmoví kolegové na nizozemského pilota tolik ztrácí. Některé věci se očividně ani časem ve Formuli 1 nemění…

Dražba

Součástí celého večera také byla dražba různých memorabilií. Odstartoval ji Karlos Vémola, když nabízel závodní rukavice Lukáše Peška. Největší poptávka ovšem pochopitelně panovala po suvenýrech Miky Häkkinena. Sám Létající Fin se ale na dobu dražby z podia stáhl. Jako by se organizátoři báli, že se sběratelské předměty s tematikou dvojnásobného mistra světa neprodají. Přitom se v nabídce objevila řada zajímavých kousků. Od fotografií a obrazů přes trička či kombinézy až po miniatury Mikovy přilby a jeho závodních vozů.

Nejdražším předmětem aukce se nakonec stal obraz s podobiznou Miky Häkkinena. Zájemce z řad přítomné smetánky za něj zaplatil 50 000 Kč. I ostatní položky se pak pohybovaly v řádech desítek tisíc korun. Tato dražba také přinesla jeden docela vtipný okamžik. To když se hostesce nedařilo vyndat z krabičky repliku Finovy „ef jedničky“, aby si ji mohli přítomní v sále lépe prohlédnout. Nervozita viditelně zapracovala. Zvlášť pokud se na vás upírají zraky vyprodané Lucerny. Naštěstí slečně pomohl Petr Větrovský, neboť moderátor Karlos Vémola se této části licitace neúčastnil. Celý tříhodinový večer pak hodnotíme kladně. Česká republika nemá s F1 moc společného, a proto je vždy příjemné, když dorazí do naší země taková persona.

Článek Mika Häkkinen v Praze se nejdříve objevil na Pitstop007.

Motokáry

Hamiltonova kariéra začala už v pěti letech, kdy dostal svůj první dálkově ovládaný model auta, s nímž vyhrával místní soutěže. Brzy poté, v roce 1993, vstoupil do světa kartingu, kde rychle upoutal pozornost. Už v osmi letech závodil proti starším a zkušenějším jezdcům a často je porážel. V roce 1995 vyhrál svůj první britský šampionát v kartingu – British Cadet Kart Championship – a tím odstartoval svou dominanci.

Právě v této fázi jeho kariéry přišel klíčový okamžik: setkání s Ronem Dennisem, šéfem týmu McLaren. Hamilton tehdy jako desetiletý chlapec Rona oslovil se slovy, že jednou chce závodit pro jeho tým. Dennis byl jeho odhodláním natolik zaujat, že ho později přijal do McLaren Driver Development Program (MDDP), čímž mu zajistil finanční a technickou podporu na další roky. Mimochodem MDDP funguje dosud a v nadcházející sezoně posunul do královny motorsportu Gabriela Bortoleta. Brazilský mladí ovšem bude startovat za konkurenční Sauber/Audi…

Postup do juniorských monopostů

Po úspěších v kartingu, kde získal mimo jiné titul evropského šampiona a vyhrál prestižní závod Ayrton Senna Memorial Cup, se Hamilton přesunul do závodů s formulovými vozy. Jeho první velký krok byl v roce 2001, kdy vstoupil do britského šampionátu Formula Renault UK Winter Series. I přes neúplnou sezónu se rychle adaptoval na nové prostředí.

V roce 2002 absolvoval kompletní sezónu v domácím mistrovství Formule Renault, kde se umístil na třetím místě v celkovém hodnocení. O rok později už dominoval – vyhrál 10 z 15 závodů a zajistil si titul šampiona. Tento úspěch mu otevřel dveře do vyšších kategorií.

Největší úspěchy v „juniorkách“

V roce 2004 přestoupil Hamilton do prestižní Formula 3 Euro Series, kde čelil mnohem silnější konkurenci. První rok byl pro něj spíše seznamovací, ale v roce 2005 už dominoval – vyhrál 15 z 20 závodů a suverénně získal mistrovský titul. Shodou okolností startoval ve stáji ASM Formule 3, kterou tehdy vedl Frédéric Vasseur. A francouzský inženýr mu bude od letošní sezony šéfovat znovu, tentokrát už pochopitelně u ikonické squadry Ferrari. Ale zpět do „juniorek“.

Další velkou výzvou byla v roce 2006 GP2 Series, tehdejší nejbližší „předskokan“ Formule 1. Už v první sezóně Hamilton ohromil nejen fanoušky, ale i samotné týmy F1. Vyhrál čtyři závody, včetně dramatického víkendu v Silverstone, kde triumfoval před domácím publikem, a také na okruhu v Istanbulu, kde předvedl neuvěřitelný výkon, když se z konce pole propracoval až na vítěznou pozici. Sezónu zakončil jako šampion GP2, čímž si definitivně zajistil místo v McLarenu, kam byl povolán nahradit Juana Pabla Montoyu.

McLaren a F1

V roce 2007 debutoval Hamilton v královské disciplíně motorsportu jako pilot týmu McLaren. Už ve své první sezóně ohromil celý svět – hned ve svém prvním závodě získal pódiové umístění a sezónu zakončil s čtyřmi vítězstvími a devíti pódii. Sezónu završil na druhém místě v šampionátu, přičemž mistrovství mu uniklo o pouhý bod. O rok později, v roce 2008, přepsal historii, když se stal ve věku 23 let nejmladším mistrem světa (v té době). Tento titul získal dramatickým způsobem v posledním kole posledního závodu sezóny v Brazílii, kde předjel soupeře a obsadil páté místo, které mu zajistilo titul.

Dominance s Mercedesem

Po šesti letech u McLarenu přešel v roce 2013 do týmu Mercedes-AMG Petronas, což se ukázalo jako klíčový moment jeho kariéry. Tato spolupráce přinesla neuvěřitelný úspěch, kdy Lewis Hamilton získal dalších šest mistrovských titulů (v letech 2014, 2015, 2017, 2018, 2019 a 2020).

S německým týmem vytvořil jednu z nejdominantnějších érách v historii Formule 1. Jeho spolupráce s týmovým šéfem Totem Wolffem a konstruktérem Jamesem Allisonem přinesla dokonalou kombinaci technologií a jezdeckého mistrovství.

Článek Lewis Hamilton slaví narozeniny se nejdříve objevil na Pitstop007.

Začátky v kartingu

Michael Schumacher se narodil 3. ledna 1969 do dělnické rodiny (otec Rolf byl zedník). Kromě zedničiny Rolf též spravoval místní dráhu v Kerpenu. Pro tehdy 4letého synka upravil motokáru tím, že klasické šlapadlo opatřil motocyklovým motorem. Malý Schumi s ní hned naboural do pouliční lampy. To je však spíš úsměvná historka, protože pozdější mnohonásobný šampion Formule 1 záhy sbíral v kartingu úspěchy. A to i navzdory tomu, že si vhledem k rodinné finanční situaci nemohl dovolit nové pneumatiky ani skutečnou profesionální motokáru.

Spíš pro zajímavost dodáme, že Schumacherův krajan a vrstevník Heinz-Harald Frentzen jezdil s rodinou na závody ve starém oprýskaném autě a s motokárou připevněnou na střeše. I takto vypadaly začátky pozdějších německých pilotů v královně motorsportu…

Samotný Michael měl štěstí, že upoutal pozornost těch správných lidí. Někdejší obchodník s koberci Gerhard Noack tedy nejdřív poznal Němcovi rodiče a teprve díky jejich synkovi objevil svět kartingu. Mimochodem Noack se staral také o další německé závodníky, z nichž vedle Schumachera vyčnívá jedno jméno: Sebastian Vettel.

Druhým důležitým mužem v Michaelových začátcích byl místní podnikatel Jürgen Dilk. Zatímco Noack pořídil chlapci první profesionální motokáru, Dilk zajišťoval nezbytné sponzory. Díky této podpoře vyhrál Michael Schumacher dvakrát národní šampionát v juniorské kategorii (1984 a 1985) a roku 1987 doplnil titul v té seniorské. Kromě toho přidal evropské prvenství v sekundární třídě Intercontinental A (ICA) a ve světovém poháru obsadil mezi juniory druhé místo za Italem Gilardim.

Začátky v monopostech

Ověnčen těmito motokárovými úspěchy, debutoval Michael Schumacher v premiérové sezoně 1988 německé Formule König, kde závodil za dnes již nežijícího Gustava Hoeckera. Startoval na voze italského výrobce Tatuus a okamžitě slavil další titul. Schumi měl asi na řízení italských strojů vlohy, neboť kromě mimo Tatuusu ovládl šampionáty i s formulemi Benetton a Ferrari… Ale nepředbíhejme.

Paralelně s F-König si střihl i evropský šampionát Formule Ford, kde získal titul vicemistra za Mikou Salem a zároveň se objevil v německém mistrovství stejné kategorie. Obé s týmem Eufra Racing. Mimochodem v této stáji pracoval jako manažer i pozdější šéf týmů F1 Toro Rosso a AlphaTauri Franz Tost. Ovšem pro samotného Schumachera bylo nejdůležitější událostí roku 1988, když si ho na deštěm promáčeném Salzburgringu všiml Willi Weber. Willi v té době vlastnil stáj F3 WTS, která byla pojmenována po něm a spoluzakladateli, inženýru Klausi Trellovi (WTS = Weber Trella Stuttgart).

První rok ve F3 a závod v Brně

Následovalo pozvání na testy s „ef trojkou“ na Nürburgringu a podpis smlouvy pro sezonu 1989. Mladík z Kerpenu v týmu doplnil o čtyři roky staršího krajana Franka Schmicklera. Vtipné přitom je, že v této fázi Schumacherovy kariéry byl Schmickler považován za talentovanějšího závodníka a hvězdná budoucnost se předpovídala právě jemu. Zároveň zde musíme vyvrátit jeden zažitý omyl. Často se nesprávně uvádí jako Schumacherův stájový kolega známější krajan Heinz-Harald Frentzen.

Asi málo českých fandů pak také ví, že v sezoně 1989 německých „ef trojek“ závodil Michael Schumacher i v Československu. Kdo chtěl budoucího šampiona vidět, musel zaplatit vstupné 5 Kčs… Zatímco Michaelu Bartelsovi stačil na Masarykově okruhu v Brně čas v hodnotě 1.57.80 sekundy k získání pole position, Schumi se svým časem 1.59.08 sekundy startoval až osmé pozice.

V závodě si sice o tři příčky polepšil, ale i tak Brno nepatřilo k jeho nejpovedenějším podnikům. Jinak v nesmírně vyrovnaném ročníku bojoval o titul. Ten si nakonec odnesl Karl Wendlinger z konkurenční stáje Helmuta Marka. Frentzen a Schumacher ztratili na Rakušana jediný bod, přičemž Heinz Harald obsadil druhou příčku díky vyššímu počtu vítězství.

Téhož roku se poprvé zúčastnil i prestižního závodu F3 v Macau. Pochopitelně s týmu WTS a za volantem Reynardu 893. Suverénně vyhrál první rozjížďku, ale ve zbytku víkendu se mu postavily do cesty technické problémy s převodovkou.

Rok 1990 a vládce F3

Co Schumacherovi uteklo v sezoně 1989, to si plnými doušky vynahradil v roce 1990. Pochopitelně zůstal u Williho Webera, jen startoval na Reynardu 903. Z jedenácti závodů jich pět vyhrál a s přehledem si zajistil titul. O nejvyšší stupínek v závěrečném klání na Hockenheimringu ho připravil Mika Häkkinen. Létající Fin přijel do Německa jako úřadující šampion britské F3, kde pro sebe rozhodl finský souboj Mika vs. Mika s krajanem Salem.

Všichni tři pozdější piloti Formule 1 se znovu střetli koncem listopadu při tradičním víkendu F3 v Macau. A tento závod vstoupil do dějin. Zejména proto, že právě v křivolakých uličkách městského okruhu Circuito da Guia se naplno rozhořela rivalita mezi německým a finským jezdcem.

Mika prokázal obdivuhodnou rychlost, když si se svým Raltem zajistil nejvýhodnější pozici na roštu. Michael startoval druhý a druhý také za finským pilotem dojel. Ve druhém závodě se Schumacher před Häkkinena dostal, nicméně i druhé místo stačilo Finovi k celkovému vítězství, pakliže by dokončil se ztrátou do 2,66 sekundy. Jenže Mika chtěl vyhrát, a proto v posledním kole zaútočil. Na rovince se oba vozy srazily a zatímco Häkkinen už nemohl dál pokračovat, Michael dovezl svůj modrobílý reynard (bez zadního křídla!), do cíle na první pozici.

V ročníku 1990 se také objevil ve třech závodech mistrovství světa sportovních prototypů. S dalšími mladíky, Frentzenem a Wendlingerem, tvořil trojici juniorskému závodnímu programu Mercedesu. Všichni se střídali jako kolegové Jochena Masse. Michael Schumacher s ním ovládl závěrečné klání v Mexiku. Německá posádka řídila prototyp Sauber-Mercedes C11. Zde jen dovysvětlíme, že Peter Sauber začal stavět svá auta dávno před F1. Proto jeho první model v královně motorsportu (1993) nesl označení Sauber C12, nikoliv C1. Písmeno C pak značí jméno jeho manželky Christiane jako úlitbu za to, že s ní kvůli své vášni pro závodní vozy moc času netráví.

Debut ve Formuli 1

V sezoně 1991 absolvoval Michael Schumacher několik závodů v DTM a jedno klání v japonské F3000 (dnes se tato série nazývá Super Formule). S prototypy se svezl i v rámci slavné „čtyřiadvacetihodinovky“ v Le Mans na dráze La Sarthe. Dveře do F1 mu pak neplánovaně otevřel Bertrand Gachot.

Belgičan měl v prosinci předchozího roku v Hyde Parku potyčku s taxikářem. Během ní nastříkal londýnskému drožkaři do obličeje slzný plyn. Soud, jenž se konal krátce před VC Belgie, toto jednání vyhodnotil jako ublížení na zdraví. A za to si šel Bertrand místo pilotování „ef jedničky“ v domácí velké ceně sednout do chládku. Eddie Jordan tak urgentně sháněl náhradu. Ovšem jak sám o mnoho let později přiznal, volba na Schumachera nepadla kvůli talentu. Pro Ira bylo rozhodující, že Weber s Neerpaschem přinesli dostatečně zajímavý balík peněz.

Problém však představovala skutečnost, že mladý Němec za volantem vozu F1 nikdy neseděl a na případný test měl pouze jeden den. A v tento den si zamluvila Silverstone hvězda ze světa golfu Nick Faldo. Jordan se tak s golfistou domluvil, že Schumacherovi nechá volnou tratˇ, když zrovna nebude řídit své Porsche 956. Za to nabídl Faldovi pár kol v Michaelově Jordanu 191. Nick tak skutečně řídil „ef jedničku“, což je o to paradoxnější, že měří úctyhodných 191 cm.

Test dopadl dobře, a tak Schumacher zavítal do belgického Spa už jako pilot Formule 1. V kvalifikaci obsadil senzační sedmé místo, když na polemana Ayrtona Sennu s McLarenem ztratil jen 3.401 sekundy a zároveň hned překonal týmového kolegu de Cesarise. Ze závodu sice odstoupil už v prvním kole kvůli spojce, ale udělal dojem.

Úspěchy s Benettonem

Po závodě ve Spa začaly kroužit kolem Němce ostatní týmy. Především tedy Flavio Briatore z Benettonu. O vyučeném geodetovi si můžeme myslet cokoliv, ale faktem zůstává, že dokázal vždy rozpoznat potenciál mladých závodníků. Takto později přetáhl Paulu Stoddartovi Fernanda Alonsa. A když Španělovi poskytl závodní sedačku pro sezonu 2003 na úkor Jensona Buttona, mnozí si klepali na čelo. Přece jen Button platil za talentovanějšího jezdce, zatímco Alonsa v pomalém Minardi kdekdo přehlédl.

Prvním opravdovým kaufem Itala byl ovšem Schumacher. Eddie Jordan se pochopitelně nechtěl své vycházející hvězdy zdát a dokonce se s italskou squadrou soudil. Schumacher nechtěl u irské stáje zůstat, protože věděl, že od sezony 1992 bude Jordan odebírat motory od Yamahy. A byl přesvědčený, že s japonskou pohonnou jednotkou žádnou díru do světa neudělá. Přestup k Benettonu se ale definitivně upekl až v Monze. 22letý závodník tak zbylých pět závodů absolvoval za volantem Benettonu B191, přičemž právě na italském okruhu získal své první body v mistrovství světa. Celý ročník 1991 zakončil na 14. příčce.

Se stájí Luciana Benettona zůstal až do roku 1995, než přešel k Ferrari. Sezonu 1992 ovládl Nigel Mansell s Williamsem. Jediný, kdo dokázal dominantního Brita v závodech porazit, byl týmový kolega Riccardo Patrese, duo McLarenu Ayrton Senna, Gerhard Bergera a právě Michael Schumacher. Svého prvního vítězství ve F1 dosáhl na oblíbené dráze ve Spa.

Ve své první kompletní sezoně obsadil třetí místo. V následujícím ročníku si o jednu příčku v celkovém hodnocení pohoršil, ale opět vyhrál velkou cenu, tentokrát v Portugalsku. V dalších dvou letech pak už německého jezdce nedokázal nikdo zastavit. První tři kvalifikace sezony 1994 ovládl favorit Ayrton Senna. Ale na Interlagosu a v Okayamě nevytěžil ani bod. A po černém víkendu v San Marinu bylo jasné, že žádné body už nikdy nepřidá.

Naopak Schumacher tyto GP vyhrál a vévodil průběžnému pořadí. Kromě úmrtí Brazilce a Rakušana Ratzenbergera se zapsal tento ročník dalšími kontroverzemi. Michael byl diskvalifikován v Británii i Belgii a první titul získal díky značně sporné kolizi s Hillem v závěrečném závodě v Adelaide. Na druhou stranu existuje názor, že se tehdy Bernie Ecclestone a Max Mosley snažili, aby v šampionátu zvítězil britský pilot. Titul o rok později už Schumi obhájil suverénním způsobem. I přes dvě kolize s Damonem Hillem vyrovnal rekord Nigela Mansella v počtu vítězství ze sezony 1992.

Michael Schumacher jako ikona Ferrari

Nejvíc je ovšem Michael Schumacher spojený s legendárním Ferrari. K maranellské stáji se připojil v roce 1996 a vydržel zde až do svého prvního odchodu z Formule 1 po sezoně 2006. Slavná Scuderia získala poslední titul mezi jezdci s Jody Scheckterem v ročníku 1979 a dvojnásobný šampion měl tento značně vousatý úspěch zopakovat. V úvodní sezoně nasbíral tří vítězství a šampionát zakončil na třetím místě za Hillem a Villeneuvem z dominantního Williamsu. Ferrari pak dopomohl k druhé příčce v Poháru konstruktérů. Pro tifosi navíc přivezl triumf ve VC Itálie.

S Villeneuvem pak sváděl následující rok vyrovnaný boj o titul. Italskou squadru posílili Ross Brawn i Rory Byrne a na výkonech týmu to bylo znát. Brawna si vybral Michael Schumacher, přičemž geniální stratég zase hodil laso jihoafrickému inženýrovi. S oběma Michael spolupracoval už v Benettonu. V samotném ročníku se opět udála výrazná kontroverze, když se Němec snažil v závěrečné VC Evropy předjet Kanaďana. Opět došlo ke kontaktu a Schumacher byl za tento incident dodatečně diskvalifikován z celého šampionátu (výsledky ze závodů i body pro tým ale zůstaly).

V sezoně 1998 prohrál boj o primát s Mikou Häkkinenem, jenž pilotoval McLaren MP4/13, nejrychlejší vůz pole navržený Adrianem Neweym. Michaelovo Ferrari F300 tak silné nebylo, ale zase převedl v Silverstonu kulišárnu, která vstoupila do dějin Formule 1. Rodák z Kerpenu dostal za předjetí Alexe Wurze během safety caru penalizaci stop and go. Aby nepřišel o výhru, přeťal v posledním kole cílovou čáru v boxech, kam si přijel trest odpykat. Z této sezony je též hodně známá jeho nehoda s Davidem Coulthardem, do něhož z vedoucí pozice narazil, když předjížděl Skota o kolo při bláznivé VC Belgie.

Zatímco si ve Velké Británii zajistil výhru geniálním nápadem Ferrari, v dalším ročníku si zde při nehodě zlomil nohu. Jednalo se o jeho nejvážnější úraz v závodech Formule 1, který ho vyřadil na zbytek sezony. Tu znovu opanoval Häkkinen mezi jezdci, ale Pohár konstruktérů si odnesla Scuderia. Poprvé od roku 1983, kdy za italský tým startovali René Arnoux a Patrick Tambay.

A pak přišla hyper úspěšná éra mezi lety 2000-2004, během které Michael Schumacher a Ferrari celkem pětkrát ovládli šampionát. Ferrari se v té době označovalo za dream team, protože v maranellské squadře působila osobnost snad na každém postu. Především šéf stáje Jean Todt, stratég Ross Brown, designér Rory Byrne a expert přes motory Paolo Martinelli, na něhož se někdy trochu nespravedlivě zapomíná. A pochopitelně Michael, jehož řidičské umění nejvíc vynikalo při jízdě v dešti.

Při svém působení u maranellské stáje vytvořil Schumacher řadu rekordů včetně pěti titulů v řadě, což nedokázal překonat ani Lewis Hamilton. Stala se z něj světová celebrita a muž, jehož sláva dávno překročila svět závodních automobilů. Ve Ferrari si navíc vybudoval neskutečnou pozici. Dokonce takovou, že byl označován za faktického šéfa stáje, což začalo vadit Lucovi di Montezemolovi. Na konci roku 2006 tak Němec Scuderii opustil a odešel z královny motorsportu.

Návrat do Formule 1

Není žádným tajemstvím, že Mercedes po domácí hvězdě dlouho toužil. Přání se stuttgartské automobilce vyplnilo když koupila mistrovský Brawn GP a vstoupila s vlastním týmem do kolotoče velkých cen v sezoně 2010. Tehdy už 41letý Schumacher dělal stájového parťáka Nicu Rosbergovi. Ani jednou se nedostal na stupně vítězů, zato na bramborové pozici skončil hned třikrát. O moc lépe se mu nedařilo v dalším ročníku. Svou poslední sezonu ve F1 absolvoval Michael Schumacher roku 2012 s vozem Mercedes F1 W03. Z této sezony také získal své poslední podium, když v ulicích Valencie dokončil na třetím místě za vítězným Alonsem a druhým Räikkönenem.

Závěrem

29. prosince 2013 utrpěl vážný úraz hlavy při nehodě na lyžích. Od té doby je jeho zdravotní stav velkou neznámou. V této souvislosti proběhlo několik nechutných událostí, jež ale nechceme dále rozvádět. Naopak jsme se snažili v kostce popsat kariéru muže, který se nesmazatelně zapsal do análů Formule 1.

Článek Michael Schumacher má narozeniny se nejdříve objevil na Pitstop007.

O co šlo?

V motorsportu (a ve světě Formule 1 zvlášť) panují velice přísné obchodní vztahy. Týče se to i všech partnerství na technologické bázi, výrobce brzd pochopitelně nevyjímaje. Lewis Hamilton za svého působení u Mercedesu používal na svých vozech brzdy od známé francouzské společnosti Carbon Industrie.

A při svém přechodu do nového působiště prý požádal Scuderii, aby si mohl tohoto výrobce ponechat. Není to přitom tak bizarní požadavek. Před 10 lety chtěl změnit dodavatele Felipe Massa, jenž měl na svém Williamsu FW36 problémy s glazováním (tvořením tzv. glazur na brzdových destičkách). Brazilec ovšem toužil přejít ze značky Brembo na Carbon Industrie, tedy opačným směrem než nyní Hamilton.

Samotné spekulace posílil Frederic Vasseur, který údajně přání své nové hvězdy podpořil. Skutečný poprask však nastal teprve ve chvíli, kdy specializovaný web ze země vycházejícího slunce as-web.jp citoval nejmenovaného člena francouzské společnosti. Ten podle Japonců prohlásil: „Každý ví, že Lewis chce mít na svém autě brzdové kotouče Carbon Industrie.“ A senzace byla na světě. Zvláště proto, že Ferrari spolupracuje se značkou Brembo.

A nejedná se o žádnou krátkodobou kooperaci. Maranellská stáj spolupracuje s touto firmou těžko uvěřitelných 50 let. Ve skutečnosti jde o jedno z nejdéle trvajících partnerství v celé historii Formule 1. Uvedená kachna se ale nejvíce dotkla výrobce z Bergama. Pro uklidnění situace musel rychle se šířící zprávu oficiálně dementovat.

Dementi od Brembo

„S odkazem na zvěsti, které se objevily ve čtvrtek 12. prosince ráno v některých online médiích, Brembo popírá, že by došlo k přerušení spolupráce se Scuderia Ferrari. Společnost se sídlem v Bergamu, světový lídr ve výrobě brzdových systémů a dodavatel všech týmů ve Formuli 1, potvrzuje technickou spolupráci s týmem z Maranella, kterému dodá všechny komponenty brzdového systému, včetně karbonových kotoučů, i v příštích sezónách Formule 1.“

Článek Brembo a jeho kachna o Ferrari se nejdříve objevil na Pitstop007.

Neústupný na dráze

Ayrton Senna proslul výrokem „druhý v cíli je první poražený“. Pro vítězství byl ochotný udělat prakticky cokoliv. Celou věc dobře ilustruje notoricky známá VC Japonska 1990. V ní brazilský pilot kvalifikoval svůj McLaren na pole positon. Avšak organizátoři před závodem přesunuli první startovní pozici na pravou stranu dráhy. Tedy na prašnější, nevyčištěné místo s evidentně horší přilnavostí. Druhý Alain Prost tak měl podle očekávání lepší start do závodu. Jenže když stočil vůz do první pravotočivé zákruty, Ayrton Senna pokračoval rovně. Obě auta se srazila a zůstala mimo dráhu. Francouz tím ztratil šanci na titul a rodák ze São Paula podruhé opanoval šampionát Formule 1.

Prost pochopitelně zuřil. Doslova uvedl, že: „Senna je svým charakterem přesný opak toho, v co chce, aby lidé věřili. Je pravým opakem čestného člověka. Závody F1 jsou sport, a ne válka„. Ayrton se tímto manévrem „pomstil“ za incident na stejném okruhu z předchozího roku.

I v něm se s francouzským jezdcem srazil, ovšem titul tehdy získal „Profesor“. A to přesto, že v závodě nepokračoval, zatímco Ayrton Senna se znovu rozjel a japonskou Grand Prix dokonce vyhrál. Nicméně ho potkala dodatečná diskvalifikace za neprojetí šikany při návratu na dráhu. Své jediné vítězství v královně motorsportu tím získal Alessandro Nannini z Benettonu. Sám Brazilec byl přesvědčený, že mu výhru i titul ukradl Prostův krajan Jean-Marie Balestre (tehdejší prezident FISA). Koneckonců názor, že se tato „francouzská klika“ spikla proti němu, zastával dlouhodobě…

Ayrton Senna jako tvrdý vyjednavač

Brazilec oplýval mimořádnou sebedůvěrou, co se jeho řidičských schopností týče. Na tomto základě si pak stanovoval podmínky. Nejznámější v tomto směru je ovšem jeho vyjednávání o platu s někdejším šéfem britské stáje McLaren Ronem Dennisem.

Dennis tehdy závodníkovi nabízel deset milionů dolarů za celou sezonu, jenže Ayrton Senna požadoval platbu jeden milion za závod. A sezona F1 měla v roce 1993 naplánovaných celkem 16 zastávek… Boss britské stáje dokonce vypustil do médií, že Ayrtonovy finanční požadavky z něho dělají nezaměstnatelného pilota.

Zdatný obchodník

Legendární šampion se narodil do rodiny bohatého brazilského podnikatele a rančera Miltona da Silvy. Toto finanční zázemí mu umožnilo, aby se na plný úvazek věnoval automobilovým závodům. Kromě přirozené rychlosti ale zdědil po otci byznysové myšlení. Už jako hvězda královny motorsportu využil své slávy i vydělaných peněz a investoval do mnoha zajímavých projektů. Jako svou ochrannou známku přitom používal logo „S“, které je odvozeno od zakřivení závodní dráhy Autódromo José Carlos Pace (známější jako Interlagos).

Jeho nejslavnějším obchodním počinem je určitě postavička „Senninha“. Mezi brazilskou mládeží se z ní stal obrovský hit. Tričko s tímto potiskem nosil i Brazilcův talentovaný krajan Vinícius Tessaro (loňský šampion domácí F4). Když Ayrton Senna 1. května 1994 zahynul, začala se jeho postavička vyvážet do celého světa.

Muž kontrastů

Charakterizovat Ayrtona Sennu jen jako extrémně ambiciózního závodníka, tvrdého vyjednávače a zdatného obchodníka byl ovšem znamenalo zkreslení. Ve skutečnosti byl tento charismatický muž člověkem kontrastů. Při souboji na dráze sice neměl se soupeři slitování, ale když šlo o jejich zdraví či život, dokázal projevit obdivuhodnou účast.

Když francouzský pilot Formule 1 Eric Comas vážně havaroval během kvalifikace na VC Belgie 1992, Ayrton zastavil svůj McLaren MP4/7A, a běžel mu pomoci. Zhasl motor zničeného Ligieru, aby nedošlo k požáru, a držíc Francouzovi hlavu čekal na příjezd lékařů. V dobrém na něj vzpomíná i poslední žena ve F1 Giovanna Amati. Italka před časem přiznala, že jí Ayrton Senna jako jediný jezdec potřásl rukou a přivítal, když vstoupila do královny motorsportu s Brabhamem.

Hořkou ironií tak zůstává, že během osudné VC San Marina 1994 vezl v kokpitu rakouskou vlajku. Chtěl ji na stupních vítězů vztyčit na počest svého kolegy Rolanda Ratzenbergera, jenž zahynul předchozí den v kvalifikaci.

Instituto Ayrton Senna

Lidé, kteří Ayrtona blíže znali, ho zároveň charakterizovali jako citlivého a hluboce věřící člověka, který také podporoval chudé děti. Ač sám vyrostl v blahobytu, dobře si uvědomoval, že většina dětí v jeho rodné Brazílii takové štěstí nemá. Proto už za svého života rozebíral svou sestrou Viviane možnosti, jak by mohl tuto nepříznivou situaci alespoň částečně napravit. Sedm měsíců po jeho smrti tak Viviane a další členové rodiny založili Instituto Ayrton Senna neboli Institut Ayrtona Senny.

Organizace vychází z myšlenky vytvořit více příležitostí pro děti, aby mohly plně rozvinout svůj potenciál. V Brazílii, jež se potýká s obrovskými sociálními rozdíly, představuje takové příležitosti především vzdělání. Institut se v tomto směru zaměřuje na komplexní vzdělání. To znamená rozvoj všech dovedností dětí a mladých lidí, a to napříč všemi oblastmi. K tomu využívá různé cesty, jako je třeba výzkum, edukační akce pro pedagogy či návrhy a provádění vzdělávacích iniciativ. Vivien, jejíž syn Bruno také závodil ve Formuli 1, dodnes zůstává prezidentkou institutu. Odkaz Ayrtona Senny tak žije i tři desítky let po jeho skonu.

Článek Ayrton Senna mezi námi není už 30 let se nejdříve objevil na Pitstop007.

Formule 1

O titulu mezi jezdci i konstruktéry se již rozhodlo. Pro diváky ale bude zajímavé sledovat, zda se Lewisovi Hamiltonovi podaří v průběžném pořadí přeskočit dosud druhého Sergia Peréze. Mexičan má za sebou domácí velkou cenu, kterou by však nejraději vytěsnil. Z přemíry motivace udělal hloupou chybu, následkem níž musel odstoupit ze závodu pár metrů po startu. Sergio jistě nemá na rozdíl od týmového parťáka Maxe Verstappena v popisu práce vyhrávat tituly. Jenže jestli se mu druhý rok v řadě nepodaří získat titul vicemistra světa, jeho pozice v Red Bullu bude už hodně nahnutá. Zvlášť když jeho výkony dlouhodobě kritizuje samotný Helmut Marko. Peréz se tak v Brazílii pokusí napravit pošramocenou reputaci. Naopak George Russell z Mercedesu přijede obhajovat vítězství z loňského roku.

Brazilská F4

V rámci závodního víkendu formule 1 pokračuje na Interlagosu předposledním podnikem BRB Fórmula 4 Brasil, jak se tento šampionát oficiálně jmenuje. Pro mladé piloty se jedná o nejdůležitější víkend v roce, protože se představí před zraky mocných šéfů královny motorsportu. A také před zaplněným hledištěm (loni navštívilo VC Brazílie rekordních 235 617 lidí). To však nebude jedinou výzvou, s níž se piloti utkají. Speciálně pro tento víkend přesedlají jezdci z tradičních pneumatik Hankook na Pirelli. Očekává se, že nové gumy budou mít vliv na určité změny v chování vozů Tatuus T-421. Nemluvě o gumě ukládané vozy Formule 1, jež by měla výrazně zvýšit úroveň přilnavosti na asfaltu.

V minulém kole na okruhu Ayrtona Senny se z vítězství radovali první tři muži průběžného pořadí. Tedy Vinícius Tessaro (Cavaleiro Sports), nováček soutěže Matheus Comparatto (Oakberry Bassani F4) a Álvaro Cho (TMG Racing). Kromě nich poutá největší pozornost Fernando Barrichello. Fefův táta Rubens absolvoval v královské disciplíně 326 závodů (do 322 se postavil na start), přičemž 11 z nich vyhrál. Zájem též vyvolá debutant Matheus Ferreira, který spadá od loňského roku do juniorského programu stáje Alpine (Alpine Academy).

Japonská F4

Velmi napínavé finále se čeká v japonské F4 na známém okruhu Mobility Resort Motegi. Vedoucí jezdec šampionátu, Rikuto Kobayashi (TGR-DC Racing School), má náskok pouhých dvou bodů na druhého Yusuke Mitsuie (Honda Formula Dream Project). Bez šance na titul nejsou ani jejich týmoví parťáci Jin Nakamura a Yuto Nomura. Tento šampionát je specifický tím, že nepoužívá tradiční formule Tatuus T-421, nýbrž Dome F110 z vlastní provenience. Také vypisuje od roku 2018 zvláštní kategorii „Independent Cup“ určenou pro gentlemanské řidiče ve věkové kategorii 40+.

Díky tomu čítá startovní pole každého závodu až čtyři desítky pilotů, a není tak nouze o dramatické momenty. V předchozím závodě dokonce došlo na červené vlajky, když Shunji Okumoto po kontaktu se soupeřem poslal svůj vůz do zdi. Zda něco podobného uvidíme i v Motegi, a zda se z celkového vítězství budou radovat junioři Toyoty nebo Hondy, se dozvíme už za pár dní. Každopádně titul v téhle sérii může být prvním krokem do F1. Šampion z roku 2018 Yuki Tsunoda už dnes závodí v královně motorsportu za AlphaTauri.

F4 USA

V texaském Austinu se o nadcházejícím víkendu koná motoristická událost s názvem Mission Foods Austin SpeedTour, v rámci které se představí i formule 4 a Regionální formule. Největším favoritem na titul je rodák z kanadského Saint-Lazare Patrick Woods-Toth (Crosslink/Kiwi Motorsport). Mladíkovi stačí získat o 9 bodů více než jezdcům na druhém místě, o něž se dělí Michael Costello (Jay Howard Driver Development) a Titus Sherlock (Crosslink/Kiwi Motorsport). Devatenáctiletý Kanaďan, jenž je už v tomto mladém věku sirotkem, platí tak trochu za zjevení. Pochází z chudých poměrů a závodění mu umožnilo jen stipendium od Radford Racing School. Tím se výrazně liší od svých krajanů Lance Strolla a Nicolase Latifiho.

O Patrickově nesporném talentu svědčí fakt, že do letošního roku neměl s monoposty žádné zkušenosti. Nijak tedy nepřekvapí, že mu predikují úspěšnou budoucnost renomované osobnosti motorsportu. Člen Síně slávy kanadského motorsportu Ron Fellows ho přímo označuje za nástupce Jacquese Villeneuva. Velký dojem udělal i na ředitele závodů F4 USA, kterým je Scott Goodyear, sám bývalý závodník. Woods-Tothovou největší slabinou jsou finance, avšak vítěz F4 dostane 25 000 dolarů od dodavatele motorů Honda Performance Development. Zároveň má zajištěnou sedačku v Regionální formuli USA pro příští rok.

Regionální formule USA

Na okruhu Americas se bude rozhodovat o titulu i v Regionální formuli (setkat se můžete i se zkratkou FRAC neboli Formula Regional Americas Championship). Pro nás, Čechy, je tahle série zajímává tím, že v ní startuje i Kanaďanka s českými kořeny Nicole Havrda. Sedmnáctiletá slečna v květnu letošního roku přiznala v rozhovoru pro iDnes, že jejím snem je F1, avšak do ní má hodně daleko. V Regionální formuli debutovala v polovině sezóny a před posledním podnikem jí patří 11. příčka.

Čelní pozice okupují jiní, především tedy Novozélanďan Callum Hedge (316 bodů), jehož stíhá Ryan Shehan (265 bodů). V listopadu dvacetiletý protinožec, jenž na začátku roku prohrál bitvu o titul v sérii FROC s Charlie Wurzem, měl možnost šampionát rozhodnout už v předchozím závodě ve Virginii, ale po svém odstoupení se přesunula rozhodující bitva na domácí půdu Ryana Shehana. V souvislosti s titulem je také dobré zmínit, že FRAC (stejně jako F4) není součástí Road to Indy, a proto její vítěz postoupí příští rok do japonské Super Formule.

Článek Co nás čeká a (snad) nemine o víkendu 4.-5. listopadu 2023 se nejdříve objevil na Pitstop007.

Jak k tomu došlo?

Za bezprecedentní situaci mohou současná pravidla. Ve snaze o zatraktivnění závodů královny motorsportu zavedlo vedení F1 v roce 2021 tzv. sprintovou kvalifikaci. V rámci tohoto formátu se místo druhého pátečního tréninku jede klasická kvalifikace, jež určuje pořadí na roštu pro sprintovou kvalifikaci. Ta se koná v sobotu odpoledne a její délka je nastavena tak, aby závodníci počtem kol přesáhli vzdálenost 100 km. Tedy zhruba třetinu běžného závodu bez nutnosti zastávky v boxech. Vítěz je odměněn třemi body, druhý v pořadí obdrží body dva a pilot na bronzové příčce získá bod jeden. Kvalifikační sprint si odbyl svůj debut v rámci GP Velké Británie a z vítězství se radoval pozdější šampion Max Verstappen.

V roce 2022 pak došlo k rozšíření bodované skupiny na první osmičku. V ní vítěz bere 8 bodů, druhý v cíli jich obdrží 7, třetí 6 atd. Zároveň se sjednotila terminologie, a tak se počínaje loňským rokem používá pevné označení „Sprint„. Taktéž došlo k jasnému vymezení, kdo je ve skutečnosti držitelem pole position (vítěz páteční kvalifikace, nikoliv vítěz sprintu).

Vzhledem k tomu, že sobotní sprint znamenal pro jezdce jen malý příděl bodů a oni se tak logicky báli riskovat, aby vůz do neděle nepoškodili, na letošek komise F1 formát opět změnila. Počínaje GP Ázerbajdžánu se v pátek koná kvalifikace, jež určí pořadí na gridu pro hlavní závod. V sobotu se pak odjede tzv. sprintový rozstřel, na jehož základě se piloti postaví na start samotného sprintu.

Max Verstappen sprinty dlouhodobě kritizuje s tím, že jezdcům zbytečně ubírají síly a oni se tak nemohou plně koncentrovat na celou sezónu. Navíc do Kataru přijížděl s pohodlným náskokem 177 bodů na týmového kolegu Peréze. A právě proto mohl za jistých konstelací slavit svůj třetí titul právě již po sobotním sprintu. K vítězství v šampionátu mu stačilo, aby v sobotu dojel na šestém nebo lepším místě bez ohledu na to, na jaké pozici skončí Sergio Peréz. V případě, že by Max Verstappen dojel sedmý, nesměl by jeho stájový kolega sprint vyhrát. Matematickou jistotu titulu mu zajišťovala i osmá příčka, pakliže by Mexičan obsadil třetí a horší místo.

To se nakonec nestalo, neboť se třiatřicetiletý rodák z mexické Guadalajary vyautoval už v 11. kole. Kolidoval s ním totiž Esteban Ocon (Alpine) a Nico Hülkenberg (Haas), následkem čehož musel Peréz ze závodu odstoupit. Přesto dvojnásobný mistr světa neponechal nic náhodě a v cíli se vklínil mezi piloty McLarenu. Z prvního vítězství se radoval nováček Oscar Piastri, zatímco týmový parťák Lando Norris dojel třetí.

Max Verstappen a ti druzí

Přestože Max Verstappen získal svůj třetí titul mistra světa zcela unikátním způsobem, nebyl prvním jezdcem, jenž se radoval z vítězství v šampionátu již v sobotu. Před ním se to podařilo následující pětici:

Juan Manuel Fangio

V padesátých letech minulého století byla formule 1 na začátku své existence. První opravdovou hvězdou tohoto sportu se stal Argentinec Juan Manuel Fangio. Svůj třetí titul mistra světa z celkových pěti vybojoval v roce 1955, když dojel druhý za vítězným Stirlingem Mossem v GP Velké Británie. A toto velká cena se až do roku 1970 konala právě v sobotu. Argentinská legenda původně po dojezdu nevěděla, že potřetí ovládla šampionát, neboť do konce sezóny zbývaly ještě tři závody. Ty však byly zrušeny po nechvalně známé tragédii v Le Mans (Pierre Levegh tehdy při havárii zabil kromě sebe i 83 diváků). Z tohoto důvodu nebylo v sezóně k dispozici dost bodů na to, aby ho někdo dostihl.

Jack Brabham

Jack Brabham byl druhým pilotem v historii, který se radoval z titulu již v sobotu. Stalo se tak 12. prosince 1959 při Grand Prix Spojených států na Sebring Raceway. Australan v tomto závodě předvedl srdnatý výkon, když mu došlo palivo a on fyzicky dotlačil svůj Cooper T51 do cíle na čtvrté pozici. Zajímavostí je, že jeho Cooper byl prvním vozem s motorem vzadu, jenž vyhrál šampionát.

Graham Hill

Hillové se stali první rodinou, ve které se z titulu radoval otec i syn. Damon Hill ovládl formuli 1 v roce 1996 a táta Graham vyhrál své první mistrovství v roce 1962. Titul si zajistil vítězstvím v posledním závodě sezóny na okruhu Prince George Circuit ve východním Londýně v rámci GP Jihoafrické republiky, jenž se konal, jak jinak, v sobotu. Graham Hill tehdy s humorem sobě vlastním uvedl, že vyhrál především proto, aby ušetřil organizátory dilematu, zda se po dojezdu více věnovat vítězi závodu, nebo novému mistrovi světa.

Keke Rosberg

Keijo Erik Rosberg, jehož zná celý svět pod přezdívkou „Keke“, vybojoval svůj jediný titul mistra světa v roce 1982, přestože v tomto ročníku vyhrál jediný závod a společně s Mikem Hawthornem (šampion F1 1958) drží tento nepříliš lichotivý primát. K celkovému prvenství mu stačilo páté místo v americkém Las Vegas, které bylo již druhý rok po sobě dějištěm sobotního a rozhodujícího zápasu o titul.

Keke tímto vítězstvím vytřel zrak novinářům (zejména těm britským), kteří ho považovali za nepříliš talentovaného závodníka, a proto měl s nimi dlouhodobě špatné vztahy. O tom, že nějakou dávkou talentu oplýval, svědčí i jeho syn Nico Rosberg, jenž vyhrál šampionát v roce 2016 (shodou okolností Max Verstappen v této sezóně zaznamenal své první vítězství ve F1) a narušil tak hegemonii svého týmového kolegy z Mercedesu Lewise Hamiltona.

Nelson Piquet

Brazilský šampion je specialistou na bizarní vítězství, neboť ani jeden ze svých tří titulů nezískal v neděli. Zatímco si svá prvenství z let 1981 a 1983 zajistil jako všichni výše zmínění v sobotu, za zmínku stojí ročník 1987. V této sezóně dominovaly vozy Franka Williamse a Nelson se celý rok přetahoval o primát s týmovým kolegou Nigelem Mansellem z Velké Británie.

O titulu nakonec rozhodla předposlední velká cena, jež se jela v japonské Suzuce. Piquet dorazil do země vycházejícího slunce s 12bodovým náskokem na Brita. Žádné drama se ale nekonalo, neboť Nigel Mansell pohřbil veškeré své naděje už v pátek, když v kvalifikaci těžce havaroval a se zraněním zad byl převezen do nemocnice. Tato zdravotní indispozice mu zabránila startovat nejen v Suzuce, ale i v posledním závodě v Adelaide, takže titul mistra světa Formule 1 spadl do klína Brazilci. Zajímavou paralelou pak zůstává, že Nelson Piquet má dceru Kelly, jejímž současným přítelem je právě Max Verstappen.

Článek Max Verstappen mistrem světa F1 způsobem, jaký jsme ještě neviděli se nejdříve objevil na Pitstop007.

Aldo Costa u týmu Mercedes

Rodák z Parmy se připojil k německé stáji v roce 2011. Mercedes tehdy zažíval náročné období v rámci Formule 1, a proto potřeboval kvalifikovaného a schopného inženýra. Od nového kolegy si sliboval Toto Wolff zlepšení výkonnosti vozů i závodního týmu jako celku. Zkušený Costa se rychle stal klíčovou postavou celé stáje. Jako designér (později i v dalších rolích včetně technického ředitele) stál za veleúspěšnými vozy, které vyhrály šest titulů mezi jezdci i mezi konstruktéry.

V červenci 2018, po bezmála třiceti letech v královně motorsportu, oznámil Ital, že ze své funkce odstupuje. U stáje Mercedes ovšem bude nadále působit, jen v roli technického poradce. Jenže v roce 2020 tým pod Wolffovým vedením definitivně opustil. Aldo Costa chtěl totiž trávit více času se svojí rodinou v Itálii, kam se z anglického Brackley znovu přestěhoval. V rodné zemi spojil síly se známým výrobcem formulí Dallara, kde znovu pracuje na pozici technického ředitele.

Toto Wolff doslova uvedl: „Neexistuje žádná náhrada za někoho, jako je Aldo. To, co jsme udělali, je, že jsme rozdělili jeho práci mezi několik nástupců. Aldo byl velmi dobrý v budování struktury nástupnictví, ale nebyl to krátkodobý proces. Trvalo dva a půl roku, než jsme technické oddělení utvářeli a přizpůsobovali jeho nepřítomnosti„.

Pro úplnost dodejme, že jednou z posil byl James Allison, který se stal po odchodu Paddyho Lowa v roce 2017 technickým ředitelem. Na této pozici však dlouho nevydržel, neboť po čtyřech letech převzal novou roli v jachtařských závodech America’s Cup. Wolff vyloučil jeho návrat do Mercedesu na plný úvazek, přestože by si to v dnešní situaci, kdy německá stáj nevyhrává, přál nejeden fanoušek.

Článek Toto Wolff přiznal, že Mercedes trpí odchodem Alda Costy se nejdříve objevil na Pitstop007.

Formule 1

U protinožců pokračuje třetím podnikem mistrovství světa Formule 1. Ve dvou dosavadních závodech se vždy radoval jezdec týmu Red Bull. Zatímco závod v Bahrajnu opanoval obhájce titulu Max Verstappen, Saúdskou Arábii ovládl jeho týmový kolega Sergio Perez. Příjemným překvapením je Fernando Alonso. Ten v obou závodech obsadil bronzovou příčku. Bude-li dominance rakouského týmu pokračovat, můžeme sledovat o nadcházejícím víkendu. Vzhledem k lokalitě se páteční tréninky jedou již v půl čtvrté ráno (první trénink) a sedm hodin ráno (2. trénink). Taktéž na sobotní třetí trénink si musí fanoušci přivstat (3:30). Sobotní kvalifikace a nedělní závod pak odstartuje v 7 hodin SEČ.

Formule 2

V rámci doprovodného programu F1 můžeme sledovat i druhou nejvyšší ligu. Z dosavadních čtyř závodů jsme viděli čtyři různé vítěze. Konkrétně Ralpha Boschunga a Théa Pourchaira na Bahrajn International Circuit a Ayumu Iwasu a Frederika Vestiho v Džiddě. Vedení v šampionátu zatím drží Švýcar Boschung z Camposu, který na autě vozí podobiznu svého mecenáše. Kromě boje o titul můžeme v této disciplíně držet palce našemu zástupci Romanu Staňkovi, jenž v „ef dvojkách“ pokračuje s italským Tridentem.

Formule 3

Letos poprvé se sejdou obě doprovodné série s královnou motorsportu. Formule 3 pokračuje druhým podnikem po víkendu v Bahrajnu. Na tamějším okruhu se ve sprintu radoval brazilský pilot Gabriel Bortoleto (Trident), který také vede celou sérii se ziskem 26 bodů. Sprint ovládl španělský mladíček Pepe Martí (Campos). Martího kolega Christian Mansell v předchozím kole závodil s chytrým telefonem a uvidíme, zda podobný kousek zopakuje i v Austrálii.

IndyCar

Zatímco většina českých fanoušků netrpělivě čeká na závod F1, v Americe se těší na další víkend série IndyCar. Jedná se o druhý závod sezony (na okruhu Texas Motor Speedway) a první oválový podnik v letošním ročníku. Tradiční otvírák ve floridském St. Petersburgu nabídl několik dramat Především tedy kolizi mezi bývalým jezdcem F1 Romainem Grosjeanem a Scottem McLaughlinem v souboji o první místo. Další drama pak nabídl tři kola před cílem další ex-pilot Formule 1 Marcus Ericsson, jenž předjel vedoucího Mexičana O´Warda a zvítězil. Do Texasu tak přicestuje v pozici leadera šampionátu. Závody IndyCar lze sledovat za měsíční poplatek $ 4.99 nebo roční poplatek 29,99 dolarů na streamovací službě zde.

Regionální formule Japonsko

„Regionálka“ se jezdí v zemi vycházejícího slunce od roku 2020. Mezi šampiony zatím najdeme dva muže (Sena Sakaguchi v sezoně 2020 a Yuga Furutani o rok později) a jednu ženu (Miki Koyama 2022). Hledat favorita pro letošek je dost ošidné, neboť pod posvátnou horou Fudži japonská Regionální formule teprve začíná.

Do určité míry tak můžeme vycházet jen z oficiálních testů. V těch byl nejrychlejší Sota Ogawa ze stáje Bionic Jack Racing s časem 1:37.027 minuty. Za 23letým pilotem skončili Yugo (Bionic Jack Racing – 1:37.531 minuty) a Yuya Hiraki (Helm Motorsport – 1:37.904 minuty).

Formule Renault Cup

Formule Renault Cup představuje jednu z nejnižších sérií ve Francii. Jedná se o jedinou soutěž vyhrazenou pro Formuli Renault 2.0 (Tatuus 2.0) v zemi galského kohouta. Je určena pro nováčky, kteří chtějí nabrat zkušenosti s monoposty, a tvoří tak určitou alternativu k formuli 4. Podobná situace panuje například v Japonsku u formulek Super SJ. Kromě nováčků láká šampionát i gentleman drivery, jež jsou ochotní utratit za svezení ve monopostu nemalý balík peněz. Závodí se v rámci Endurance Tourism Trophy po celé Francii, přičemž tento víkend čeká jezdce úvodní podnik na okruhu Circuit du Val de Vienne v departmentu Vienne. Asi největším kandidátem na titul je domácí teenager Jonathan Correrella ze stáje Laurenta Lamolinaira Lamo Racing Car.

Článek Co nás čeká a (snad) nemine o víkendu 1. – 2. dubna 2023 se nejdříve objevil na Pitstop007.